Jsou akce, které je třeba si připomínat.
Mezi ně patří zcela jistě i putování kolem řeky Lužnice, které se zúčastnilo 19-22.7 šest z nás: Anča, Jolča, Ráďa, Čenda, Péťa a Jirka.
Den prvý:
Mezi ně patří zcela jistě i putování kolem řeky Lužnice, které se zúčastnilo 19-22.7 šest z nás: Anča, Jolča, Ráďa, Čenda, Péťa a Jirka.
Den prvý:
Z hlaváku jsme vyrazili k Táboru (tam, jak běží liška), kde jsme se šťastně shledali s Petrem a mohli se vydat vstříc dobrodružství. Nešlo to tak rychle, ponejprv jsme zabloudili a jakožto zlenivělí pražácí jsme si chvíli museli zvykat na skrovné baťůžky na našich bedrech. Brzy jsme se ale rozchodili a šinuli jsme si to rázným krokem. Naší cestou nás provázela mohutná větvoví, to poněvadž jsme šli lesem. Minuli jsme půvabný mlýn, kde už to Čenda nevydržel a osvěžil své znavené údy v řece. Prošli jsme dále starodávnými Příběnicemi a ubytovali se v levném kepmu, ke spokojenosti všech.
Den druhý:
Co jsme ráno zaplatili (a neprofesionálně jsme se přiznali, že jsme pražáci před udáním částky), malinko ztuhlí jsme sebrali své paky a saky a dokymáceli se k řetězovému mostu, prvnímu na naší cestě. Tam jsme si udělali pauzu, delší než jsme předpokládali. Jirka ztratil svůj milovaný klobouček a podstoupil po něm cestu tam a zase zpátky, aby klobouček nenalezl a ještě si šlápl na brýle a zničil je [aspoň, že na mě tak hezky mávalo těch pět sličných vodaček :)]. Ležérním krokem jsme došli ke kostelíku u Dobronic, kde jsem poobědvali. Již se zdálo, že právě tady složíme hlavu ke spánku, ale představa noci na zřícenině hradu Dobronice byla silnější. Po koupání a večeři jsme se natáhli právě zde a zpívali a hráli. Nejdříve sami, pak s přijivšími čundráky ve zvláštním složení: tři tátové , tři malé dcerky a jeden pes. Byl to kliďas.
Den třetí:
Cesto necestou, horem dolem, lesem, křoviskami jsme se trmáceli až do města, jež sluje Bechyně. Jirka si pořídil náhradní čapku, růžovější než prdýlka panenky Barbie. Po kulinářsky i cenově skvělém obědě jsme se vydali po městě něco nakoupit, dát si zmrzku a omrknout majestátní most, po kterém jezdí vlaky i auta zároveň. Pokračovali jsme v cestě a protože čas nás netlačil, pořádně jsem se vyčvachtali. Až na Jirku, který se na břehu šťoural v uchu. S noclehem to bylo trochu dobrodružství. Petr, Čenda a Anča šli prohledat okolí, zatímco zbytek je jistil ze zadu. Ztratit se navzájem nemohli, slyšet sedící patrolu bylo odevšad. Cestou zpátky Anča spatřila "divočáka"... :) bylo to zkrátka zajímavé. Na pěkné pasece jsem rozbili stany a šli do hajan
Den čtvrtý:
Den čtvrtý:
Péťa, jakožto vedoucí našeho trampského oddílu rychlého nasazení, měl po ránu těžkou práci. Museli jsem utéct sluníčku a tak bylo zatrženo blaženému pospávání. Posilněni snídaní jsme se kolébali pod žhnoucím sluníčkem až do naší konečné stanice - Týna nad Vltavou. U počmáráné rozhledny jsem se kochali romantickým výhledem na Temelín a snad již vzpomínali na ještě prožívané. Chýlil se konec. V úhledném hotelu jsme dali naši poslední společnou rundu a z autobusového nádraží se vypravili vstříc světlým zítřkům.
A ty si náš příště všimni Luboši, až ti budem mávat z červeného autobusu v Táboře! :)
Byla to dobrá akce, a to jsem ani nemluvil o nocích... Pojeďte příště taky!
Kalbě zdar!
Fotky: Čenda; Jirka
Jirka
A ty si náš příště všimni Luboši, až ti budem mávat z červeného autobusu v Táboře! :)
Byla to dobrá akce, a to jsem ani nemluvil o nocích... Pojeďte příště taky!
Kalbě zdar!
Fotky: Čenda; Jirka
Jirka

Jirko, z tebe bude spisovatel... Skládáš slova jako symfonii..:-)
P.S. Peťa spatřil divočáka...