Jakožto nenasytní pražští trempové (to spojení zní dost divně, že?) podstoupili někteří z nás další, již poslední letošní pátečnický čundr v CHKO Kokořínsko ve dnech 16 -19. 8. 2010. Tentokrát v mojí režii (v té třetí osobě to neznělo tak hezky uctyhodně, heh)
Den první:Ráno na hlaváku sešli se: Anča, Radka, Viktorka a já. Vláčkem a autobusem jsme dorazili do vesničky Kravaře, kde jsme pojedli z vlastních zásob a posilnili se tak k namáhavé cestě zablátěnou kopcovitou krajinou - neméně však krásnou. Kolem kopce Ronov, Vlhošť, až k vrchu Husa, kde se strhl první větší chcanec. Odtuď jsme dorazili k trempskému tábořišti Tisícový kámen. Jedná se o obrovský převis pro přenocování. No to bylo spaní! Jedna báseň. Výhled na měsíc ve spojení s tichou nocí a obrovskou klenbou nad nad námi byl zážitkem, co se nezapomíná.
Den druhý:
Čekala nás dlouhá a namáhavá cesta k vytyčenému cíli. Nakonec bylo všechno jinak. Už ráno jsme se dostali do skluzu cestou k pískovcovému monumentu Čap. Sotva jsme vylezli na vrchol, který skýtal velkolepý rozhled po krajině, začalo pršet. Průběžně na nás mráčky dštily svůj obsah celý den. Ale byly umírněné, nikdy se nejednalo o nějakou velkou průtrž. Horem dolem jsme došli do městečka Dubá, kde jsme poobědvali místní speciality z výběru až osmi jídel! - Od Vepřových plátků přes vepřový řízek až po vepřovou plec. Především naše vegetariánka Radka si pochutnala. Menu nechala na fantasii šéfkuchaře, který ji přinesl knedlíky s vyvařenou omáčkou od masa - Není nad dvojitou porci pro organizátora. Ve městě jsem se zdrželi a vůbec to nevypadalo dobře. Měli jsme ale štěstí. Kousek od nevelkých Rozprechtic jsme narazili na opuštěný komplex asi 4 budov. Vypadalo to na mlýn. Viktorka navrhla, že bychom tu mohli přespat. Já ji vzal za slovo, protože jsem nepochytil nadsázku v jejím hlase. Bylo to nezodpovědné rozhodnutí, ale stálo to za to.
noc
Staré noviny, stará bačkora, prastarý vysavač značky TESLA, shnilé matrace, prostřílená značka... byly zde k naleznutí zajímavé věci. Postavili jsme stan a byli velmi hluční. Není lepší cesty jak uniknout strachu. Pršelo a byla tma, kam se podíváš. Hráli jsme černého petra, když tu najednou: ťap, ťap. Zhasnout, zmlknout. Ticho. A zase: ťap, ťap. Snad se to i přibližuje? bezďák, feťák, vrah, duch? Po chvíli jsem přerušil ticho optáním se na to, kdo je na tahu a záhy vyšel prozkoumat stodolu, v níž jsme přebývali. V plesnívém rohu padaly bachraté kapky do tmavých prohlubních v podlaze. Pokud kolem něco běhalo, byl to jen mráz po mých zádech. Šli jsme spát. Usli jsme všichni překvapivě brzy. Holky měly lehce hororový zážitek za sebou. Bez okolků se přiznám, že já niko-li. Asi ve 4 ráno jsem se probudil a již nepršelo. A znovu ty kroky. Tentokrát jsem ale slyšel zcela jistě. Přibližovali se a zněly jinak, než ty zpropadené kapky. Po pár minutách jsem si byl naprosto jist, že venku někdo je, prohrabuje se v báglech. Třásli jste se někdy strachy? Teda řeknu vám, není to žádný žůžo labůžo. Ať už to bylo jakko-li, ráno bylo vše ok a holky nic neslyšely. Smiř se s tím, že jsi paranoidní, drakobijče.. ehm Jirko
-A malá zajímavost na závěr. Místo kde jsem spali, se nazývalo Šibeniční mlýn a bylo zde vykonáno několik poprav. Později vyhořel a byl přestaven. Tak možná mi přece jen nestrašilo akorát ve věži...
Den třetí:V tento den jsme si pořádně mákli. Pohled na trhající se mraky a vyhlídka dobrého oběda nás ale hnala dál. Přes malebnou vísku Dražejov jsme impozantním skalním rájem (s výhledem do údolí nedotčeného rukou člověka) došli po úpatí pískovcových kokořínských skal až do rekreační osady Ráj. Tady jsme si dali samé dobroty do rypáku, i na desert v podobě rakvičky došlo. Vydali jsme se Máchovou cestou kolem potoka Pšovky až ke kempu u Kokořína. Země byl podmáčená a majiteli se asi nechtělo do takového nečasu, takže jsme nic neplatili. Před usalašením jsme se po dvojicích vypravili do nedalekých jeskyň přezdívajíce se Nedamy. Anča byla ve svém živlu, při pohledu na její ležérní přeskakování skalních průrev mi bylo kapánek ouzko. Naše zapovídané komtesky nikam nelezly. Dobře, že tak.
Den čtvrtý:
Pohodlným tempem jsme si vyšlápli dva, tři tucty drobných schůdků na hrad Kokořín. Cíl naší cesty se před námi vyjevil v celé své kráse kamenné pevnosti. Výhled z přidaného křídla hradu do nespoutané přírody a šlehajícího větru, deště, evokoval mi rytířské romantické příběhy. Až typická věž hradu odtajnila výhled do celé této zdánlivě divoké krajiny. Už tam sice neběhají medvědi a zavilí šakali, ale stejně je do hvozdů a hor kol dokola kouzelný pohled. Odtud nás už jen čekala dost protivná cesta do historického městečka Mšena, kam jsme velmi uondáni došli a podnikli poslední společný čundrácký oběd. A jelo se domů. Třeba se do Mšena jednou vrátíme jako senioři do toho růžově natřeného Domova důchodců s bazénkem.
Jirka
Fotky:
Viktorka,
Anča