8. -13. srpna léta páně 2011 si čtyři z řad pátečnických vyrazili na špacír po Plzeňsku. Jmenovitě to byl Bumbák, Hamák, Sviňák a Prďák.
Den prvý:
Den prvý:
Kilometráž byla uklidňující. První den jsme neměli ujít vlastně nic. Našim úkolem bylo nalézt vhodné místo pro stanování v okolí nádrže Hracholusky. Místní kemp svými cenami lákal asi jen movité turisty z Němec. Nakonec jsem vyrazili na hrad Buben. Když jsme vyšli k hradbám, Anča v čele průvodu pro potvrzení našeho majestátu a svrchovanosti kopla do vosího hnízda. Vosy nám za odměnu dokázali, že když člověk dostane žihadlo (a nebo rovnou šest), tancuje čtverylku jedna radost. Další milé překvapení nám poskytl George a Gisela z Rokycan. George si nejspíš zapomněl certifikát študovanosti ve všech oborech a tak se nám to celý večer snažil dokázat. Neustále shazoval našeho dvorního kytaristu, až to přepískl, hodlal vystřihnout perfektní sólo, ale skončil u rozladění strun. A tak přišel na Buben. Tedy na buben. To byli Dž&Dž. Vzpomínáme
Den druhý:
Cílovou stanicí byl hrad Gutštejn, ale díky skvělému značení, které nás provázelo celým čundrem, jsem skončili na půl cesty v obci Pernarec. Po celodenní instantní stravě jsme se těšili na dobré pohoštění. Jirka se zeptal na restauraci a odpovědí mu byl shovívavý úsměv a odkázaní na hospodu, kde nám možná dají nudle. Když jsem za výčepem spatřili vietnamskou šenkýřku, která měla ve svém slovníku nejspíš jen slovo pivo, pochopili jsme. Místní povídavý štamgast nám poradil (nejméně pětkrát), že máme přespat v opuštěných kasárna. Šedivá, rozlehlá budova, kde panty kvíleli při každém větru šustnutí bylo ideálním místem pro nebojsy jako jsme my, zejména pro Radku. Není divu, že pivní závody přišly vhod.
Den třetí:
Ráno obcházel objekt nějaký milý, holohlavý a svalnatý houbař, ale asi se lekl víc nás, než my jeho. Směle jsme vyrazili ke Gutštejnu. Celý den jsem nepotkali nic k snědku. Tedy až na stádo krav, které na nás vybaflo přímo na cestě. Možná to bylo tím, že jsme šli přes pastvu. Občerstvení u Gutštejna jsme nestihli a tak nám nezbylo než si už počtvrté vychutnat neodolatelnou chuť glutamátu v pytlíkových polévkách. Hrad byl pěkný, překvapilo mě, že se dochovalo i středověké lešení. Pod hradem jsme svým odérem odehnali milence a utábořili se.
Den čtvrtý:
Ošklivě chladné ráno naštěstí vystřídalo teplé letní slunce. Síly jsme načerpali u Studánky lásky, jejíž nechutnost vyburcovala organismus. Cestou necestou, polem nepolem, ale hlavně polem jsme se po dlouhém bloudění ke svému údivu objevili přesně tam, kam jsme měli namířeno. U Kokašic. Místní nás zklamal. Ani zde není hospoda otevřená. Ale prý benzínka. Tak to je super, není nad benzín a la bažant. I zde nás však čekalo překvapení. Pizza. Co na tom, že z Tesca. Po třech dnech hrachové s houstičkami to bylo blaho. Takto posíleni jsme došli na vrch Krasíkov, kde jsme složili hlavu ve starém hradním sklepě. V kostelní věži se svítilo...
Den pátý:
Kostelní strašidlo, jak jsme ráno zjistili, odjelo autem a my vykročili vstříc Konstantinovým lázním. Městečko, kde bylo více zeleně než zástavby. Zrenovované, nekřiklavé náměstí, komunistický kulturní dům, komunističní návštěvníci lázní, čišnice, která nás chtěla okrást o stovku, opravdu půvabné město. Ideální cílová stanice. To si ale myslel jen Jirka. Většina neměla dost. Když čundr po zříceninách, musíme si jich užít co nejvíce. A tak jsme se přesunuli na Falkenštejn. Ten byl zřícen vpravdě důmyslně, s chladnokrevnou detailností. Nezbylo po něm totiž vůbec nic. Náš úžas byl odměněn prvním pořádným deštěm za celých šest dní. Situaci zachránila příchozí čundrácká rodinka, s kterou jsme do pozdních večerních hodin zpívali. Maminka předvedla pěkné dvojhlasy.
Den šestý:
Kvůli navštívení Bezdružic toho Haranta, kde bohužel nebylo nic k vidění, jsem nestihli vlak. Hoši odpočívali, děvčata balancovala na kolejích, hoši se divili, kde ony vzaly tolik energie, děvčata mávla rukou nad jejich sucharstvím a dál stírala nohama rosu na kolejích. Zkrátka bylo na čase odejet na domácí rekonvalescenci. Ještě prá letmých pohledů na plzeňské dálavy, ještě pár baget a zmrzlina na vlakovém nádraží a pak už ... vzlyk ... zpázky domů.
Tak to byl nejdelší čundr naší party, ze kterého vzešlo moudro: Namaž se, odvaž se. Jak vidno, šestidenní putování nevídaně prospěje vašemu intelektuálnímu a morálnímu rozvoji.
Jirka
