
V sobotu 2. února přibližně v půl osmé se před pokladnami na Hlavním nádraží začali shromažďovat podivní, vymrzlí a velmi napakovaní tvorové. Ti tvorové jsme byli my a právě jsme se chystali na naše první zimní prázdniny na lyžích. Celí natěšení jsme tedy vlezli do vlaku a vyjeli vstříc horám.
Nakonec jsme náročnou cestu do Orlických hor spojenou s chutným obědem v Jablonném zvládli a obec Čenkovice nás přivítala sluníčkem a kopami sněhu. Jelikož jsme tvorové taktéž nedočkaví, tak jsme se odpoledne vydali na malou procházku Čenkovicemi a začali si sníh jaksepatří užívat. Není proto divu, že jsme hned první den měli vše mokré - naštěstí jsme procházku završili návštěvou místního baru a dali si skvělé práškové horké jablko. No a večer jsme začali pomalu upíjet z toho množství flašek a flaštiček, které jsme s sebou vzali na zahřátí...
Druhý den jsme se vykopali poměrně brzy a již kolem 10-té hodiny jsme byli v plné polní, na běžkách, s termoskami a placatkami a připraveni vyrazit na výlet. Náš cíl byl Suchý vrch, nejvyšší vrchol v okolí - a po pár hodinách zápolení s mapou, která ne vždy odpovídala skutečnosti, jsme tam opravdu stanuli. A ihned do teplíčka do bufetu na (jak jinak) práškovou čokoládu. Okolí bylo opravdu úchvatné - sníh se třpytil ve slunečním svitu, ovíval nás příjemný vánek a panoval zde až na pár dalších běžkařů božský klid.
To ale už byl čas vyrazit zpět a tak jsme si hezky sjeli až do Čenkovic - možná trochu jinudy, než velela mapa, ale u velení byl Čenda, takže se není čemu divit, když jsme opět domů dojeli úplně mokrý. Naštěstí na nás doma čekalo rizoto - tedy, až potom, co jsme si ho udělali.
Den třetí měl výlet na povel Petr - takže jsme si popojeli autobusem za další kopec do Výprachtic, abychom nakonec netrefili červenou stopu a museli si dva kilometry zajít okolo Výprachtického vrchu. Svítilo ale sluníčko, takže to nikomu nevadilo a čile všichni šlapali nahoru zpět do Čenkovic. S promrzlými nosy jsme dorazili do bufetu nad Čenkovicemi, abychom zjistili že tam nemají hranolky a že si můžem opět dát jen tu práškovou čokoládu. Zcela vyčerpaní jsme večer neměli ani sílu vařit a tak jsme si zašli do restaurace - na výborné kančí, halušky, vepřo-knedlo-zelo nebo květák.
Čtvrtý den nás ráno opustil Jirka, který měl v Praze své povinnosti. Skoro nikdo kromě Čendy to ale ani nezaregistroval, neboť jsme zcela na dně sil proleželi v posteli skoro celý den. Jen odpoledne jsme vyšli na krátkou procházku, aby se neřeklo. K večeři jsme si udělali palačinky a rozjeli rozlučkovou párty. Měla být i "after", kterou měl pořádat Čenda, ale dřív jsme všichni usli.
Pátý, kritický a ponorkový den, jsme vyrazili směr Praha. Naposledy jsme se podívali na ty zasněžené pláně a slíbili si, že příští rok jedeme znovu...
FOTKY: Jirka, Anča
